Podrobná historie společnosti SkiWelt

V roce 1977 byla kolem Hohe Salve sloučena lyžařská oblast Wilder Kaiser - Brixental a poprvé se začaly prodávat jízdenky na vleky, které platily pro všechny vleky ve městech Brixen, Ellmau, Going, Hopfgarten, Itter, Scheffau a Söll. V té době skvělý nápad, ale v žádném případě ne samozřejmost. Úspěch má mnoho otců, vyjmenovat je všechny by přesáhlo rámec tohoto článku. U příležitosti 40. výročí však jednatelé horské dráhy a lyžařského vleku Hochsöll Walter Eisenmann a jednatel horské dráhy Westendorf Hansjörg Kogler pozvali průkopníky ze zúčastněných obcí na poučnou a zábavnou cestu vzpomínkami. Jejich vyprávění nás zavede do jiných časů - do doby odvážných začátků, kdy elektřina a telefony byly v horách sotva myslitelné a nové cesty bylo třeba razit poněkud netradičně znějícími nápady. Doba, kdy ještě panoval klid a pohoda, ale která skrývala i mnohá dobrodružství.

Johann "Hansi" Haselsberger ze Scheffau, "vlastně" důchodce, který je stále nominálně členem představenstva Bergbahnen Scheffau a Brixen, vzpomíná, že ve 40. letech minulého století oblast Söll, Scheffau, Ellmau a Going v rozvoji zimních sportů ještě značně zaostávala za Wildschönau, Hopfgartenem a Westendorfem. Westendorf postavil svou první sedačkovou lanovku, v té době nejdelší lyžařský vlek v Rakousku, již v roce 1946. Anton "Toni" Pletzer, zakladatel tyrolské rodinné firmy "Pletzer Group", také vypráví: "V Hopfgartenu postavili první vlek sami pomocí couvacího kola z obrněného vozidla." V roce 1937 se v Hopfgartenu postavil první vlek, který byl v roce 1937 postaven na místě. V roce 1949 byl v Hopfgartenu uveden do provozu třetí systém lanovek v Tyrolsku, nejdelší lanovka v Evropě měřící 2830 metrů.

V roce 1951 byla v Ellmau postavena sedačková lanovka a v roce 1959 v Söllu první lanovka s tyčí T. Georg "Schorsch" Winkler starší, bývalý ředitel horské dráhy v Ellmau, vzpomíná na první T-bar vleky v Ellmau: "Vhodil se šilink," pak se rozjel a lyžaře často zvedla do vzduchu tyč: "Pak zase někdo vystoupil," směje se Schorsch. "Tehdy nikoho nenapadlo, že by se na vleku dalo vydělat," říká Hansi. "Stavěly se čistě jako infrastruktura ve prospěch turistiky a gastronomie.

Hansi vzpomíná na první pokusy o sloučení, například v podobě první výletní osady mezi Hopfgartenem a Söllem. Charakteristickým znakem vznikajících kooperací bude překvapivá souhra, jak potvrzuje bývalý šéf "Blattlhofu" Leonhard Oberleitner z Goingu: "Od začátku jsme dobře spolupracovali. A byli jsme rádi, že "Z'sammtoa" pokračuje" poté, co se Schorschem z Ellmau spolupracoval. Schorsch vzpomíná na začátky: "Bylo to pro nás docela těžké období, na začátku 70. let byly špatné sněhové podmínky a všude nám chyběly peníze." A tak se Schorsch rozhodl, že bude pokračovat ve své práci. Na svátek krále 1973 si Hansi a Schorsch sedli a "po půl pivu jsme se už dohodli a rozhodli se, že odteď budeme v Ellmau a Scheffau využívat vzájemné jízdenky," říká Hansi, "to byl vlastně výchozí bod pro myšlenku Z'sammtoa".

Leonhard vysvětluje: "S Goingem jsme byli tři a řekli jsme si: Teď už se nebudeme vzájemně kompenzovat, necháme to takhle". A šlo to tak dobře, že se připojily i Brixen a Söll, zatímco Westendorf musel na přijetí čekat deset let, protože inzerovaná "propojená lyžařská oblast" nebyla bez propojení lanovkami zaručena. "Dodali jsme tehdy hodně lidí, ale neměli jsme skoro žádné zaměstnance," říká Hansi, takže si museli sami přiložit ruku k dílu. "Dělali jsme to rádi, a to bez jakéhokoli výdělku". Toni vzpomíná i na snahy o spolupráci, kdy v roce 1972 zasedli vedoucí turistického svazu a řekli si: "Měli bychom trochu těsněji spolupracovat s oběma údolími". A tak vytvořili projekt "Kaisertal-Brixental". Toni uvádí: "Pak Kufstein podal žalobu, že nesmíme používat termín Kaisertal." Soud rozhodl v jejich prospěch. Problém spočíval v tom, že průkopníci již vytiskli 200 000 brožur pro tuto oblast. "Na obrázku za bránou Ellmau se na nás dívala žena s poměrně velkým poprsím," říká Hansi a vzpomínka je v myslích mužů stále velmi živá.

V letech 1973/74 platí jízdenky i mezi Scheffau a Brixenem a dobrá spolupráce se pomalu rozvíjí. "Vždycky se nám dařilo a byla to zábava," říká Schorsch. Společně se zúčastněnými majiteli a správci chat, které si občas navzájem půjčují, je vždycky čemu se smát. "A to bylo samozřejmě velmi důležité, protože všechno ostatní nebylo pro všechny zúčastněné k smíchu." A to bez peněz v kapse. "A pak jsme se jmenovali Wilder Kaiser-Brixental," říká Toni. "Vyvěsili jsme mapu a zakreslili hranice, kde bychom případně mohli stavět výtahy."

V roce 1976 byla ve velkém měřítku položena otázka: "Proč nejedeme všichni společně?" říká Hansi. "A tak jsme k Ellmau a Scheffau přidali Going a údolí Brixental". Hopfgarten staví dvousedačkovou lanovku "Hohe Salve I" a v následujícím roce další dvě lanovky. "Protože jinak by spojení nebylo možné," říká Toni, a že tyto stavby nebyly samozřejmostí, protože: "Všichni jsme byli chudí jako kostelní myši. A jak jsme na to sehnali peníze, to už dnes nevím".

Byly to těžké časy, "každý se samozřejmě musel starat sám o sebe - každý bojoval nejen z idealismu, ale i z nutnosti" - boj proti často rozšířené mentalitě církevní věže. Ale byli pod tlakem, říká Hansi: "Neměli jsme vlastně jinou možnost, protože teprve díky fúzi jsme dosáhli velikosti, která nás učinila zajímavými pro trh". A tak se v roce 1977 konečně zrodil tehdy nepředvídatelný úspěch: "Nenazývali jsme to velkoplošnou a vytvořili jsme 7denní velkoplošnou jízdenku" pro Brixen, Ellmau, Going, Hopfgarten, Itter, Scheffau a Söll, a to bez započtení! "Ostatní provozovatelé lanovek to prohlásili za vtip a smáli se tomu", protože Unterländer asi neumí zacházet s penězi. Špatný úsudek! Schopnost účtovat cenu za velký lyžařský areál na trhu "byla zásadní", říká Hansi. Tímto způsobem mohly být deficity slabších středisek vyrovnány těmi většími a bylo možné prezentovat silnou image navenek. Nebyly sice značkou jako Kitzbühel nebo Arlberg, "ale už jsme byli konkurenceschopní ve skupině," říká Hansi.

Začátky spolupráce nebyly v žádném případě bezproblémové. Byly to bitvy, které se vedly o bezpečnostní systém a srážky, a také podezření, že jeden podvádí druhého při počítání, například když se počítadlo u zákazníka výtahu zmáčkne dvakrát. Mezitím se ti dva do sebe opět "pustili". "Bylo to velmi rušné období," ale nakonec se protagonisté dokázali dohodnout na investici 20 milionů šilinků do řídicího systému SKIDATA. "Stálo to šílenou sumu peněz, tolik jako tři nové výtahy, ale díkybohu to přineslo klid," říká Hansi. Základními kameny pro SkiWelt, pro bezprecedentní spojení několika lyžařských areálů, však nakonec byla vzájemná důvěra průkopníků, odvaha zkusit něco nového a víra v něco, co podle nich bude mít pro zákazníky hodnotu. "Byli jsme trochu jiní," říká Toni, "a dnes musíme být rádi, že jsme se odvážili udělat krok tak, jak jsme ho udělali." Krok, kterému se tehdy mnozí vysmívali, ale dnes ho mnozí napodobují. Pokračuje také hledání názvu, až nakonec na stole přistane název "SkiWelt" od Johanna Aschabera z Brixenu.

Fáze objevování, která předcházela rychlému rozvoji společnosti Skiwelt, se vyznačovala průkopnickým charakterem, který inovaci vůbec umožnil. Například základy pro nové lanovky se ještě musely kopat ručně pomocí krumpáčů a lopat. Pracovití muži přiložili ruku k dílu tam, kde to bylo potřeba. "Museli jste se třikrát kousnout," říká Herbert. "Měli jsme co dělat s opravami a pracovali jsme přes noc." Franz souhlasí: "Ano, pracovali jsme ve dne v noci, někdy nebyly soboty a neděle." Všichni se snažili, aby se práce dařila. Kromě toho, že pracovali jako obsluha vleků v horských a údolních stanicích, řídili také stroje na sjezdovkách a účastnili se misí horské služby, pomáhali při novostavbách a prováděli opravy; Herbert byl také členem horské služby, řídil Akii, působil jako obsluha parkoviště a mapový pinč, zatímco Franz pracoval také jako strojník. S každým problémem si poradili s velkou vynalézavostí, dokud nenašli řešení, ať už se zdálo jakkoli neortodoxní. Ne každá inovace se udržela nebo fungovala tak, jak bylo zamýšleno - z některých z nich také vznikli kuriózní "pokusní králíci", jak říká Herbert.

Franz například vypráví o výtahu, který byl odříznut, aby jej bylo možné postavit odtud až na vrchol. Během prací však došly peníze, a tak byl z horního úseku postaven vlečný výtah. Toto provizorní řešení vydrželo na místě dva roky. Kuriózní byla i paralelní lanovka: jedna lanovka měla být prodloužena, a tak byla postavena druhá, paralelní k první. Problém však spočívá v tom, že nahoře pokračuje jediný vlek, který je nyní napájen dvakrát. "Cestující pak prostě museli udělat další kolečko na lanovce - byl to chaos!" kroutí Franz se smíchem hlavou. Herbert zná i další příklady z počátků zasněžování: na začátku se používala požární čerpadla, která čerpala vodu do malého rybníčku. Když se o zasněžování pokoušeli v zimě, kdy bylo málo sněhu, vycházela vpředu jen tráva. Modernější sněhové dělo po letech je sice účinnější, ale tak ohlušující, že "by se z toho málem celá vesnice zbláznila", a dělu se láskyplně přezdívá "Stalinovy varhany". "První krok je také součástí cesty," napsal kdysi Arthur Schnitzler - a dobrodružství je vždy neodmyslitelně spjato s každým začátkem.

Naši průkopníci lanovek Leonhard, Schorsch, Hansi a Toni se musí vypořádat i s problémy, jako jsou zimy bez sněhu. Hansi vzpomíná: "Myslím, že v roce 1970 byla tak slabá zima, že měli v Brixenu dvakrát větší náklady na práci než obrat - a to hned v prvním roce provozu! Je o tom informován: "Podívejte se na ta čísla! Nechcete se tam někdy vrátit?". Ale Hansi a spol. už měli objednaný výtah. Toni uvádí, že v roce 1988 dosáhli jen dobré poloviny očekávaného obratu: "6. ledna byl Enzian venku a 14. února se poprvé lyžovalo".

Leonhard dodnes vzpomíná, jak se snažili vykouzlit sjezdovku, než se objevily housenky: "Požádali jsme armádu, aby nás o víkendu přišla kopnout. Pak jsme je pobavili svařeným vínem". Hansi říká: "Jezdil jsem s ručním válečkem". A Schorsch: "Jednoduchý stroj na sjezdovky s prknem na zádech - v noci byla na sjezdovce spousta hrbolů, které s takovým strojem nikdo nesjel. Pak jsme na přední část takového válce dali ceduli a začali jsme tlačit. Co se vlastně naši nástupci od nás naučili," směje se Ellmauer. "Dnes chtějí lyžaři velmi hladké sjezdovky, žádné kopce a nepředvídatelné překážky." Když si vzpomenete na "kopce" a překážky, které museli naši průkopníci na své cestě překonávat.

Jednou z takových překážek byla obtížná ekonomická situace v 70. letech: "V roce 1972, kdy v Rakousku došlo k omezení úvěrů, se vše výrazně zdražilo," vzpomíná Hansi. "Nemohli jsme už získat žádné peníze ze zahraničí." Toni vzpomíná, že v té době byly vysoké úrokové sazby a že inflace dosahovala osmi až deseti procent. "Čtrnáct procent byla příznivá úroková sazba," říká Hansi. "A to jsme stavěli nové výtahy! S dluhy až po hlavu! A pak přišla ropná krize v roce 73!" Tehdy bylo v Německu zakázáno jezdit o víkendech. "A my máme 80 procent německých hostů! Tak jsme samozřejmě zpanikařili!" říká. "Jeli jsme do Bavorska a přemlouvali autobusové společnosti, aby k nám přijely. A když jsem se objevil ve dveřích, byl tam můj kolega z Hopfgartenu a měl další schůzku." Ne že by je spolupráce nebavila. "Ale každý bojoval o své živobytí". Hansiho dodnes rozčiluje tehdejší strašení: "Bylo prokázáno, že zásoby ropy vydrží jen dalších jedenáct až sedmnáct let. Pak by byl svět bez ropy! Pro nás zvedáky to byla katastrofa! Ale přežili jsme," říká Hansi. "Museli jsme to všechno přežít. Ale podařilo se nám to dát dohromady - a alespoň jsme se před třemi lety dostali do největšího propojeného lyžařského areálu v Rakousku!"

Díky úspěchu průkopníků se daří nejen horským železnicím. Schorsch zmiňuje zaměstnance SkiWeltu: "Co byste si pomysleli, kdyby lanovky nikdy nejezdily, kolik by jich bylo bez práce!". Toni dodává: "Nejen zaměstnanci vleků, ale všichni lyžařští instruktoři, personál chat atd. to je dnes ekonomický faktor, který se prostě vědomě či nevědomě neuznává!" Toni si stěžuje. "Všichni z toho mají prospěch! "Zemědělci, hoteliéři, řemeslníci. Všichni!"

Dnes se k nám připojil také Hans Beihammer, bývalý zaměstnanec horské železnice a majitel horské chaty v Brixenu. I pro něj, jehož rodiče vlastnili horskou chatu, měl rozvoj, který přinesla horská železnice, vážný dopad na každodenní život: "Když postavili lanovky, všude byla elektřina a zlepšila se celá infrastruktura, dostali jsme silnici - to byla mimořádná úleva, předtím to bylo mnohem větší trápení." Se samotnou horskou železnicí přišel Hans poprvé do styku, když absolvoval deset služeb pro horskou službu, aby získal permanentku. U železnice však zůstal dalších pět let, což zpětně popisuje jako budování svého živobytí: Čas, kdy musel vedle práce obsluhy vleku prodávat cestujícím nápoje, položil základy jeho kariéry hospodáře a výstavby vlastní chaty "Jochstubn". Hansova kariéra je obzvláště dobrou ilustrací toho, čeho SkiWelt dosáhl nejen pro celek, ale i pro jednotlivce, protože horská železnice mu pomohla najít jeho povolání, restaurační podnikání: "Pilířem jsou horské železnice," říká. "Mezi nimi si musí každý postavit stěny sám, záleží na šikovnosti jednotlivce, co s nimi udělá."

Hans také ukazuje, jak důležitá je horská železnice pro něco, co je považováno za kulturní dědictví hodné ochrany: horské chaty. Bez jejich rozvoje by mnohé z nich byly vydány na pospas zkáze a s nimi by se ztratila i malebná alpská idyla a jejich kultura - jejich zachování je prospěšné jak pro hosty, tak pro místní turisty.

A co by se stalo s vesnicemi? - Tato otázka je hypotetická, ale Toni říká: "Čím by bylo Scheffau dnes? Čím by dnes bylo Ellmau? Bývaly skvělé v letní turistice. Ale v zimě?! Kdo by jezdil do Ellmau?" A pokud spekulujete dál, jak by dnes vypadal celý region bez lanovek? Walter Eisenmann, který je u horské dráhy už 31 let, vyjadřuje dnešní úspěch v číslech: "V zimě máme nahoře ve SkiWeltu ve špičkových dnech až 50 000 hostů a v létě díky stagingu až 15 000. A tak celý region opět žije. A lanovkářský průmysl byl hnací silou tohoto vývoje". Toni se ptá: "Co bychom dělali, kdybychom dnes v Tyrolsku neměli lanovky? Prakticky žijeme z lanovek." To si však veřejnost často neuvědomuje. A tak je o to důležitější nezapomínat na pokrokové myšlení a průkopnické úspěchy té doby.

Před 40 lety stála u zrodu lyžařské rodiny nutnost. "Byli jsme nuceni spolupracovat," říká Toni. "Protože všichni říkali, že se to nevyplatí!" A všichni zúčastnění to tehdy uznali. "Nikdy jsme se nepouštěli do cenové války," říká Hansi, "investovali jsme do kvality, a proto se nám ekonomicky docela dařilo a před třemi lety se nám podařilo stát se největší propojenou lyžařskou oblastí v Rakousku. A hned jsme se spřátelili!" Toto přátelství bylo velmi důležité. "Ano!" souhlasí Schorsch: "Všichni jsme měli stejné starosti, a to nás spojuje!" Toni hodně cestoval a nikdy nezažil nic podobného jako tady: "Když jsme spolu, tak se na to moc těším." Leohard souhlasí: "Všichni jsme se měli dobře a každý rok po sezóně máme lyžařský den! Jezdili jsme od jedné vlekařské společnosti ke druhé".

SkiWelt dělají výjimečným lidé, kteří za ním stojí, a to, jak moc je tato parta semknutá i mimo schůzky. Není divu, vzhledem k tomu, co všechno už zažili: "Jednou jsme se sešli na horské stanici při lovu velikonočních vajíček," říká Schorsch, a nezůstalo jen u podivného poškození vajíčka, ale také u nejedné hlavy. "Vyšli jsme do vesnice s válečky v lucerně," dodává Hansi. "Nahoře měli takovou pěknou servírku..." STOP! Zbytek vymazán ze zápisu. "Každý rok jsme jezdili do Burgenlandu do třešňových sadů a koupili si celou třešeň," říká Schorsch. "Jezdili jsme do Kanady a Ameriky," říká Hansi, "na studijní cestu, a lyžovali jsme ve všech lyžařských střediscích. A pak jsme s Walterem sjeli na lyžích Las Vegas!" A protože nesměli jet lanovkou Doppelmayr z hotelu Excalibur do kasina Mandalay Bay, byl vyhlášen náhradní program. STOP!

"Být v pohodě, být spolu" je motto společenského života v Unterlandu. "Ano, mentalita Unterlandu je určitě rozhodujícím faktorem pro naši atmosféru," říká Hansi. Před 30 lety byl kdysi ve specializované skupině pro lanovky, kde byl představen takto: "To je Hansi. On je tam nahoře z Unterlandu a dole je pár myší a hromada lanovek".

"Vždycky jsme měli spoustu historek, kterým jsme se mohli zasmát," říká Franz s úsměvem. Jednou se vsadil se svým šéfem, jak rychle se dostane pěšky z vrcholové stanice do údolí. Zvládl to za deset minut, přičemž všechny ploty přeskočil jako běžec na trati. Když dorazil dolů, "sázku vyhrál, ale bolela mě kolena" - na oplátku ho čekalo občerstvení v restauraci lanovky. Herbert vypráví, jak museli přemalovat okna výtahu a jak se u nich ztratily nějaké kozy. Dostal skvělý nápad kozy trochu vyšperkovat. "Není nic lepšího, než kozy opravdu pěkně natřít. Rohy natřít na červeno, dole kolem nohou kroužky". Zkrášlovací úprava koz nezůstala dlouho bez povšimnutí: o několik dní později přišli do nedaleké horské chaty hosté a řekli hospodyni: "Myslíme si, že jsme dnes viděli čerta." A tak se stalo, že se koza ocitla v horách. A Hans napálil kolegu Liftingera v sázce, kdo uvaří lepší "Muas", když nepozorovaně vyměnil palivové dříví ze smrkového za bukové, které náhle změnilo soupeřův "Muas" na uhelně černý.

Pro všechny je tým SkiWelt jako rodina - jako tomu bylo vždycky, protože pospolitost je mezigenerační: "Je moc příjemné být součástí velké rodiny," říká Franz. "Naši starší jsou vždy zahrnuti - stále máme skvělé spojení s mladými." Herbert také potvrzuje: "Je příjemné být stále v kontaktu se současnými členy horské železnice - s několika z nich se setkávám na Hoagaschtu." Také Hans Beihammer se při této myšlence stává téměř sentimentálním: "Bylo mi toho tolik dáno, rodina horské železnice je jako moje druhá rodina."

"Čas od času je třeba udělat krok zpět a zamyslet se nad svou minulostí, nad tím, jak můžeme využít svou minulost k obohacení své přítomnosti," napsal španělský spisovatel Paulo Coelho. V průběhu času byli naši protagonisté svědky "převratného" vývoje v pravém slova smyslu, a to jak z hlediska sloučení jednotlivých lyžařských středisek do jednoho velkého celku, tak z hlediska technického - v oblasti vleků, zasněžování, strojů na úpravu sjezdovek a z hlediska bezpečnosti. Walter Eisenmann zná rozdíly mezi včerejškem a dneškem. "Tehdy se po každé schůzce vypila sklenička, dnes má jeden schůzku a druhý schůzku. Ale přátelská atmosféra, tak jak nám ji ukázali, ta ve SkiWeltu stále panuje." A také odhodlání spolupracovat v duchu "starých chlapů". "Byli jste prostě průkopníci," říká jim Walter. "A my se musíme postarat o to, abychom si udrželi to, co máme". Dnes jsou hrdí na letní atrakce na horách: "To, co se vytvořilo, nejen samotné lanovky, ale i všechny horské restaurace, kuchyně, to je gigantické."

Zvláštní mentalita SkiWeltu je cítit dodnes a je to především díky výjimečným lidem, říká Hansjörg Kogler, jednatel společnosti Bergbahn Westendorf: "Ať už přijedete do jakéhokoli lyžařského střediska, ať už v Rakousku nebo v Jižním Tyrolsku, Francii, dokonce i v USA - nikde jinde to není takové jako tady. Všichni nás obdivují za týmového ducha a kolegiální vztahy, které ve SkiWeltu panují. Všichni se drží zpátky, když jde o celek, který je nade vše. To je myšlenka SkiWeltu." A tak se duch průkopníků přenáší do současnosti a dále do budoucnosti.

"Byly to moje nejzábavnější a nejlepší chvíle," říká Schorsch pravděpodobně za všechny. "I když to bylo těžké. Tolik jsme se nasmáli a také jsme dělali spoustu hloupostí. Sešli jsme se na stole ve Weanu a byli jsme obklopeni spoustou hezkých holek". STOP! Schorsch je také rád, že to dnes na železnici stále tak dobře funguje. "Bylo by to všechno zbytečné".

Dnes je SkiWelt jedním z největších a nejmodernějších lyžařských středisek na světě a zároveň jednou z nejúspěšnějších lyžařských destinací na světě. Spojení nezávislých horských železničních společností bylo zpočátku ostatními vysmíváno, ale dlouho bylo považováno za vzor trendu slučování lyžařských areálů. Začátky byly poměrně skromné. Oblast kolem Hohe Salve, Zinsbergu, Hartkaiseru a Astbergu byla v té době jako oblast zimních sportů spíše neznámá. Výstavba prvního vleku v roce 1947 předznamenala začátek světového lyžování v údolí Brixental. Již tehdy bylo zapotřebí převratných inovací. V roce 1947 byla v Hopfgartenu postavena nejdelší sedačková lanovka v Evropě o délce 2 830 metrů a v roce 1948 byl ve Westendorfu postaven největší rakouský lyžařský vlek, který v letech 1948/49 přepravil 22 289 osob. V následujících letech a desetiletích následovaly lanovky v Söllu, Scheffau, Brixenu, Ellmau a Goingu a později v Itteru. Znovu a znovu byly ve SkiWeltu realizovány průkopnické projekty horských železnic, jako například nejdelší evropská lanovka v Ellmau v roce 1970, první evropská osmimístná sedačková lanovka v Söllu v roce 1988 a první lanovka na světě poháněná solární energií v Brixenu im Thale v roce 2008.